Jak jsme byly ze všeho tak trochu Jeleni aneb velmi perný týden :-)

Dobré ráno všichni :-*!

Uf, tak předchozí týden byl více než perný… Nezastavila jsem se ani na minutu! A protože jsem se v roli foodblogerky sotva zabydlela, nemám ještě ty správné návyky (nefotím všechno a všude a za každých okolností, tak jak bych správně měla!!!!), ale to se poddá. Nevím jak vy, ale já jsem specialista v pletení biče na sebe sama. Vždycky naslibuju hory doly všem okolo v iluzi, jak všechno krásně stihnu a pak se jen chaoticky lítám jako motorová myš (noo, popravdě spíš připomínám kojota od Looney Tunes  - uštvaného, frustrovaného a v honbě za vysněnou kořistí se uchylujícího k zoufalým činům :-D) a málem se usmažím zaživa (tentokrát doslova, ale o tom později).  Takže jsem na jeden týden naslibovala vlastnoruční výrobu vizitek, 8 broží, 40 cupcakes (a 40 zapichovátek), 100 svatebních kokosek a účast na svatbě uprostřed lesů (ano pár hodin tam a pár zase zpátky), a jeden velký narozeninový dort. To vše při plném pracovním provozu v laboratoři. Haha, sebevražedná mise. Nějak mě nenapadlo, že musím taky spát. Alespoň občas. Ale bylo to boží!
Všechno začalo už předminulý víkend, když jsem spustila akci s názvem Svatební kokosky (recept bude ;-). Všechno to začalo nevinně. Upeč 100 kokosek, 100 extravanilkových lineckých koleček a těsně před svatbou připrav krém, naplň kokosky krémem a marmeládou (s rumem samozřejmě) a potom je potři čokoládou. Plán jednoduchý, prostě naprostá brnkačka. Ehm ano, v teorii jistě a přesně do upečení krásně voňavých lineckých koleček taky akce probíhala naprosto hladce. Byl víkend, byt voněl kokosem a vanilkou a ještě mi zbylo linecké těsto na koláč (ten už jste viděli ;-). Nádhera. Pak přišlo pondělí a krutá pracovní realita kombinovaná s výrobou vizitek (protože když to myslíte vážně, tak musíte mít vizitky, no ne?!). Nechápejte mě špatně, mám ráda i svou vědeckou činnost, ale občas jsou dny, kdy bych vzala granát, hodila ho do laboratoře a zavřela za sebou dveře. Prostě tak. Občas prostě sníte o cupcakes, zářivé budoucnosti, designu vizitek a najednou zjistíte, že díky tomu snění a dalším přitěžujícím okolnostem, jste si otočily póly elektrického pole. A všechno je v…háji. V HÁJI!!!! No dobře, spíš v pufru místo na membráně… Takže granát sem, já to balím. Jistě chápete, že oklepat se z toho obrovského šoku způsobeného mou vlastní bezbřehou blbostí (Ne, ne, neomlouvejte mě, blbost je blbost! Pardon to výrazivo, ale tohle se slušně říci nedá, spíše naopak…) mi chvilku trvalo, nicméně od spáchání seppuku jsem nakonec upustila. Neměla jsem čas studovat, jak na to. Musela jsem navrhnout vizitku! Růžovou! Posetou maličkými srdíčky (ano, dobře si uvědomuji, kolik mi je let :-D)! A s velkým cupcakem! To dá rozum. Nuž, přiznám barvu, babrala jsem se s ní asi tak 12 hodin. Čistého času. Kopírovala jsem, klonovala, vrstvila, seskupovala, stahovala fonty s diakritikou (trochu oříšek, copak všichni zahraniční designéři fontů neznají u s kroužkem :-D?!!) a tak… Jestli myslíte, že vím o čem mluvím, tak se vám to jen zdá :-D! A kreslila cupcake… Rukou, jako za starých dobrých časů, protože stvořit cupcake na počítači bylo a je nad mé síly a v takových chvílích se vždycky uchyluju k papíru a tužce. Naprosto hrdá jsem si to s hotovým návrhem štrádovala do copy centra. Vlastně jsem se spíš vznášela, jak jsem se pýchou dmula, a kamarádka mě musela přidržovat za nohu, abych jí neulétla k výšinám. Potetovaný týpek sedící za stolem mě však zase rychle vrátil na zem. „Máte data?“ „Mám, mám, ano mám! A navíc jsem si zjistila, kolik má vizitka pixelů!!!!!“, opáčila jsem s naprosto zářivým úsměvem pětileté holčičky a mám pocit, že jsem i poskakovala nadšením. Juchuuuu a heč, chtělo se mi dodat :-D! Týpek cosi zabrblal (asi to bylo něco ve smyslu „Páni, tak to jsi fakt dobrá! Teď jsem si sedl na zadek a už se nikdy nezvednu :-D). Podala jsem mu disk, on podle mých pokynů otevřel soubor a… „Je růžová!!!!“, vypískla jsem nepřirozeně vysokým hláskem a láskyplně jsem se zahleděla na své dílko (asi jako bych mu zrovna ukazovala čtyřtýdenní kotě nebo právě narozené dítě :-D). Obočí mu vyjelo až do krátce střižených vlasů. „Ehm jo, růžová, bezva…“ (Přeložím vám to: „Zapomněla jsi říct růžová se srdíčkama a dortem, ty huso :-D!“) Očividně nesdílel mé neskrývané nadšení. „Víte, velikost jste si zjistila dobře, ale ona musí být větší, abych to mohl oříznout :-D!“ zdrtil mě přesně mířenou ranou pod pás. Ovšem při pohledu na můj naprosto zbědovaný a odevzdaný výraz (dalších 12 hodin u editoru?!!!) se mu zželelo mé ubohé maličkosti a během 2 minut vizitku opravil (zadarmo!) a vytisknul na počkání (bez příplatku, neboť mám podezření, že už mou osobu, ani mé růžové vizitky nikdy nechtěl vidět :-D)...


Juhuuuuu :-)! Moje dílo, moje (skoro) dítě :-)! Nepomlouvat, obdivovat :-D!

Když skončila akce vizitky, přišly na řadu cupcakes. O ty jde samozřejmě v první řadě (pochybujete někdo?!)! Dostaly jsme totiž první oficiální objednávku!!! Čtyřicet kusů cupcakes, ve třech příchutích, sladěné do fialova. Našimi prvními klientkami byly Kamila, zakladatelka značky Deers (www.deers.cz), designérka šperků s jelínky (chci je všechny a HNED!!!) a vládkyně Jelenova, a Kateřina, vrchní velitelka PR agentury Brands Communications, skvělá manažerka a organizátorka (a kuchařka, to byste koukali!) která tohle úžasné spojení jelínků s cupcaky zprostředkovala a umožnila (děkujeme :-*)! Byly jsme totiž přizvány k účasti na slavnostním dvoudenním Pop-up shopu Deers při příležitosti otevření nového prostoru spojujícího ateliér Deers a kanceláře Brands Communications. A tak jsme s T. po dlouhé bojové poradě vybraly oblíbené jahodové cupcakes s krémem z mascarpone a dvě nové příchutě, cupcakes z hořké čokolády s malinovou náplní a čokoládovým krémem a vanilkové cupcakes s borůvkami s krémem z bílé čokolády a borůvek (fialové, fialové :-D). 
Najednou byla středa, den před dnem D!!! Po práci (Byla jsem v práci?!!! Duchem určitě ne O:-)!!!!) nakoupit a honem domů a pustit se do seznamu úkolů, který byl tvořen asi sedmi položkami. Ehm ano, zvládla jsem dva, upéct cupcakes a předpřipravit krémy. Víc ani ťuk. Žádná manikúra (fňuk, ano už si jí musím psát na seznam úkolů), teplá večeře, přišití špendlíků na brože, žádný článek na blog… Nic. Ale největší rána přišla zhruba v 8:20 dne D… Opařila jsem si levou ruku. Celou (teda dobře, nebudu přehánět, dvě třetiny, ale bolelo to stejně, jako kdyby byla celá). V následném šoku jsem pokazila krém na čokoládové cupcakes, který už nešel zachránit. Zavařila jsem mixér. Totálně. Nebožák začal dýmat a málem jsem si o něj popálila i pravou ruku. Chladili jsme ho s přítelem utěrkou od ledu, ze které jsem předtím měla zábal.  Prostě scény jako vystřižené ze špatného filmu (nebo dobré grotesky?)... Ale díky mému milému, který jako správný rytíř překonal zeď mého zoufalství a negativismu, zaledoval mi ruku a přivedl mě zpátky ke smyslům, se nakonec dobré dílo podařilo a cupcakes se povedly. Bohužel padl za vlast krém do svatebních kokosek, který po značných úpravách zastoupil původní zničený krém. A pak už nás čekala jenom cesta do ráje. Protože když vstoupíte do prostor nově otevřeného ateliéru Deers (chci tam bydlet, prosím) spojeného s rovněž naprosto dokonalou kanceláří Brands Communications (tam by pro změnu bydlela T.), zatají se vám dech. Ach. Dokonalost. Není třeba dalších slov. Podívejte se sami.


No není to krása?!

Kolečka vystříhovaná v práci... Ano, až se bude propouštět budu první na seznamu :-D!

Fialové nebyly jenom košíčky, ubrousky, talířky ale i ručník u umyvadla (a toaletní papír, ale pššt ;-)!

Fialové i bez přidaných barviv :-) (Foto: Kamila)

Jelení krasavec :-* (Foto: Kamila)

No nesluší jim to spolu?! (Foto: Kamila)

Aaaach, chci zpátky... A HNED!!!!

Ač vypadáme tak nějak klidně a vyrovnaně, ještě před chvilkou jsme skákaly radostí a vyváděly jak malé holky (ta fotka je ale hrozivá :-D)

Následoval páteční autobusový přesun přes půl republiky s krabicí kokosek (ano, pár jich mělo trvalé následky a resuscitace nebyla možná, budiž jim země lehká), noční krémování, marmeládování (není nad to ve chvilce slabosti a netrpělivosti zatlačit na pytlík s marmeládou ucpaný kusem třešně. Tu kaluž prolité třešňové krve si dovedete představit…utonulí byli rychle odklizeni :-D) a potírání čokoládou a další cesta, tentokrát do odlehlých lesů. A víte co? Vzali se J! A pršelo! A nikomu to nevadilo. A bylo to krásný. A kokosky se ztratily v neuvěřitelné záplavě dalších dobrot. A můj přítel se seznámil s Myslivcem (však svatba byla taky na hájovně :-D!). A bylo mu zle. Ale to už honem zpátky do Prahy, musím upéct objednaný narozeninový dort na pondělní ráno…

Moje velká tlustá česká svatba (i když nebyla moje, velká, ani tlustá :-D)

Jedny z přeživších těsně před vyrovnáním na svatební tabuli...

Tohle je Čenda :-)! Před měsícem přišel z lesa a už neodešel...

Narozeninový dort (aka Fraisier)


Ale o tom veledortu až příště. Dneska už mě máte nepochybně plné zuby :-D!
Pa, M. :-*

4 komentáře:

  1. Martinka stejná jako si jí pamatuju :-* Je skvělé do čeho ses to pustila, ať se Vám daří :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však ja se hned tak nezměním :-D! Děkujeme :-*!!!

      Vymazat
  2. Chceme recept na kokosky! ;-) Jinak opět super článek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Recept bude! O víkendu (pevně doufám:-))! Juuuu, dekuji O:-)!

      Vymazat

Děkujeme za komentář :-)


 photo copyright.jpg
blogger template by envye